Historie

Majestátně se tyčící Národní divadlo pohlíží na palác na protější straně ulice. A ten to nebojácně oplácí. Přestože není lehké ustát zkoumavý pohled takového národního kolosu, Palác Lažanských si už zvykl. Jak by ne, historii přestály obě budovy společně…

Stavba

Nápad na postavení paláce na samém konci tehdejší Ferdinandovy třídy vzešel z hlavy hraběte Leopolda Lažanského. Návrhem pověřil Ignáce Vojtěcha Ullmanna a vymohl si povolení vztyčit na břehu Vltavy budovu skutečně reprezentativní. Význam sídla stoupl, když se na protější parcele počalo v květnu 1868 stavět Národní divadlo. Na začátku 80. let se přízemí komplexu ujal známý podnikatel Václav Zoufalý, jenž se z něj rozhodl vybudovat luxusní kavárenské zařízení. Měl v úmyslu vytvořit moderní a přívětivé místo pro setkávání vznešenější klientely. Povolení k úpravám paláce ovšem dostal až dva měsíce po slavnostním otevření Národního divadla za zvuku fanfár Smetanovy Libuše. Otevřel roku 1884.

Výzdoba

Stěny nové kavárny byly kryty prolamovanou tapetou, lustry odvozené secesně. Navzdory neoddiskutovatelné příhodnosti místa, Slavia musela o své zákazníky tvrdě bojovat, neboť od Řetězového mostu se táhla síť kaváren až k Obecnímu domu. Na přelomu století jí navíc vyrostla konkurence v podobě kavárny Orient v prvním patře Domu U Černé Matky Boží na Ovocném trhu. Samotná blízkost kavárny k divadlu znamenala, že zde volné chvíle proseděl mnohý herec a divadelník.

Po skončení světové války se Slavia zdála tehdejším návštěvníkům poněkud nepřívětivá, bylo tedy jen logickým vyústěním, že se noví majitelé odhodlali k ambiciózní přestavbě. Po jejím konci vypadala Slavia podobně, jako ji známe dnes: ve stylu art deco, s mramorem a dřevem na stěnách a s množstvím zrcadel, spolu s typickými kulatými stolky. Ze starého, skomírajícího podniku se stal doslova moderní kavárenský zázrak.

Okupace, zestátnění, rekonstrukce

Ovšem okupace vše změnila. Masarykovo nábřeží bylo přejmenováno na Heydrichovo a Slavia na Café Viktoria. Zuřící válka příliš nepřeje zahálčivému kavárenskému životu. K lepší náladě stěží přispěl komunistický puč. Kavárna byla zestátněna a nešťastně rekonstruována, přesto si udržela přízeň zajímavých hostů. U legendárního stolku českého výtvarníka a básníka Jiřího Koláře, kde bylo možné zahlédnout Hrabala se Škvoreckým, s oblibou sedával Václav Havel s přáteli.

Po revoluci byla kavárna znovu uzavřena veřejnosti. Nekonečná rekonstrukce unaví zejména Václava Havla, který coby prezident a host v Divadle Na Zábradlí agituje za její opětovné otevření. Posílá hledištěm kolovat petici, připomínaje Slavii jako jedno z kulturních center a „místo setkávání pražských intelektuálů, studentů a starších lidí.“ Je vyslyšen. Slavnostní znovuotevření připadlo symbolicky na 17. listopad 1997.

Osobnosti

Slavia od svého vzniku přitahovala umělce. Díky výhodné lokaci naproti Národnímu divadlu zde končila po představení většina herců. Často je doprovázel i skladatel Bedřich Smetana či režisér Jaroslav Kvapil.

V minulém století se stala Slavia epicentrem české kultury. Scházeli se zde spisovatelé Karel a Josef Čapek, Arnošt Lustig, teoretici umění Karel Teige a Václav Černý, básníci Vítězslav Nezval a Jaroslav Seifert, malíři Jan Zrzavý a Václav Špála. Při psaní Budování státu tu sedával český novinář Ferdinand Peroutka, který si sem nechával z Hradu vozit potřebnou literaturu (již potom prezidentu Masarykovi zřídkakdy vracíval). Slavia tepala. Zažila pohřební průvody Tomáše G. Masaryka i Vítězslava Nezvala, stejně jako počátek Sametové revoluce nebo návštěvu Hillary Clinton. Pokud se dá říct, že se někde pravidelně a dlouhodobě koncentrovalo české myšlení, bylo to zde…

Autorem tohoto článku je pan Tomáš Křepáček